Přicházející jaro mi vlívá krev zpátky do žil. Konečně můžeme ven a že tam rovnou trávíme celý dny. Snad vyjma poledne, kdy jdeme domů na oběd a poobědovej šlofíček. Tobiáše ani nenechám vyspávat dýl jak hodinu a půl a jdeme zase ven. Konečně se po o nebudí za tmy a tak to má ještě cenu vyrazit. A večer mám co dělat, abych Tobiho dostala zpět domů. On by venku snad nejraději i spal!
Jsem za to ráda. Stačí mu lopatka a balon a člověk o něm neví.
A tak jsme vyrazili na Koniklecovou stráň. Jedna z věcí, která nesmí žádnej rok chybět.
Tohle je Tobi tamtéž dva roky zpátky.
